Středověká řemesla

Pyšná princezna, Za humny je drak, Jak Krtek ke kalhotkám přišel, Císařův pekař a Pekařův císař. Příběhy, ve kterých se objevují středověká řemesla: pálení dřevěného uhlí v milířích, výroba plátna, lazebníci, alchymisté. A zanotujete-li  si s Janem Werichem píseň "Ten umí to a ten zas tohle", objevíte jich daleko víc.
 Kovari
Všestranní kutilové
Řemesel bylo ve středověku nepočítaně. Hrnčíři, cihláři, koželužníci, hamerníci, skláři a nožíři, ranhojiči, tesaři a truhláři, barvíři, kolomazníci aj. Zajímavé však je, že na venkově si většinu řemeslných prací obstaral lidé sami. Středověcí zemědělci si postavili dům; ze lnu připravili přízi a z ní látku; ušili si oblečení i boty; umleli mouku; vyrobili základní hliněné nádobí. Nemluvě  tom, že se detailně vyznali v pěstitelství a chovatelství.
Protože si většinu prací středověký zemědělec,  musel k tomu mít rozličné náčiní. Ve většině usedlostí Bystřece tak byl zastoupen nebozez (kterého se užívalo spolu se sekerou) a sekery. Ty představovaly universální nástroj ke kácení stromů, osekávání klád, štípání dřeva, zatloukání hřebů či upevňování klínů. Sekera prošla ve středověku složitým vývojem: z 15. století jsou známy sekery kladné, dřevné, rohaté, jedno a dvojručné, bradky, kolářské, řeznické a kovářské.  Mezi další nářadí, které středověcí osadníci používali, patřilo kosné kladivo s babkou, dláto, klínky a menší klínky, jež sloužili k bourání zdiva, lámání kamene, štípání dřeva při výrobě fošen, trhání pařezů apod.
 
Mimo kov a dřevo byla na vesnici zpracovávána i kůže. K tomu sloužil průbojník a šídlo, využitelné zejména při šití postrojů, obuvi apod. Pro práci s kůží byl zřejmě určen i prohnutý nůž. Chybět nemohly ani předměty užívané při textilní výrobě jako přesleny a kovová vřetena.
Železný muž A přeci existovalo řemeslo, které mělo na vesnici jedinečné postavení. Byl jím kovář – výrobce zemědělského a hospodářského nářadí, koval koně a staral se o údržbu železných nástrojů. Železo patřilo ve středověku k vzácným surovinám a proto nesměl přijít žádný hřebík na zmar. Staré poškozené předměty se skovávaly do pásů, z nichž kovář dle potřeby odsekávat kusy železa, které následně přetavil do potřebného tvaru.
 
Privilegovaná řemesla
V době rozmachu středověké kolonizace patřila mezi nejvýhodnější řemesla mlynářství a krčmářství. Proto také mezi práva lokátorů – zakladatelů středověkých osad – patřilo právo provozování krčmy. Obě řemesla zpravidla zajišťovala nezbytný obchod na vsi. Například prodej soli.
 
Pálení dřevěného uhlíMilíře
Málokteré řemeslo se na podobě krajiny podepsalo tolik, jako pálení dřevěného uhlí. K jeho výrobě bylo potřeba vždy vykácet velkého množství bučin (bukové dřevo bylo pro výrobu uhlí ideální), případně jedlí. Uhlí se pálilo v milířích, blízko vody. Na kruhové urovnané plošině byla poskládána velká polena dřeva do tvaru zakulacené pyramidy. Celá stavba se pak obložila drny a hlínou, ponechány byly pouze nutné průduchy. Po zapálení dřeva celá pyramida postupně nedokonale shořela formou doutnání bez přístupu vzduchu. V konečné fázi byla stavba rozhrnuta a vzniklé dřevěné uhlí zalito vodou, aby nevzplanulo. Po ochlazení bylo uhlí vybráno a roztříděno, drť a zbytky hlíny byly vyhrnuty na haldu. Pozůstatky tzv. milířisek můžete pozorný návštěvníky najít v v okolí Bystřece dodnes.
 
Tip: V nedaleké Staré huti u Adamova, v Josefovském údolí, probíhají každý rok v květnu experimentální tavby železa. Na vlastní oči zde můžete vidět také stavbu milíře a pálení dřevěného uhlí. 
 

Zdroje

Ludvík Belcredi: Bystřec – O založení, životě a zániku středověké vsi ; 2006  
Josef Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II.; 1985  
Miroslav Janotka, Karel Linhart: Zapomenutá řemesla; 1984
 

Obrazová dokumentace

1) Kresba: Středověcí kováři, Petra Tomanová
2) Kresba: Milíř, zdroj Dějiny hmotné kultury, Petráň